Co zažívají a vnímají schizofrenici

Marie se zase zlobí. Fúrie. Je z ní medúza, švihá mě chapadly jako důtkami. Zasloužím si to? Ne. Směje se. Zlověstně, šíleně. Nebojím se, už ne. Je mi nás líto. Zuří. Oživuje les. Skřítci se mi smějí. A blijí červené kapesníky. A souloží. Dětské ručičky vystrkují hlínu z bažiny a dlouhými drápy ji hážou po mně. Je mi zima. Marie fúrie je jízlivá. Drápe mi oči. Fuj, to je hnus. To řekla ona nebo já. Natahuju k ní ruce a ona mi je jemně tiskne, aby mi je vzápětí vyvrátila. Moje větve se odlamují a umírají. Tak jako Eliška. Láme se v kole. Nepláče. Tys to věděla. Těhotný chodník vyvrhl modrobílé balonky. Naděje pro Elišku? Nesnáší mě. Marie zuří: „Eliško, zabiju tě!“ volá na mě. Jenže já nechci zemřít. Ale ani zabíjet? Co mi tedy zbývá? Vrátit se na konec a skončit na začátku. Tečou mi slzy. „Odpusť, Marie. Jsem Eliška…“ (vím, že se vrátíš).